7. kapitola - Vpád do reality

31. srpna 2011 v 18:09 | Ginerva |  povídka HP Chci být šťastná
Touto kapitolkou vám všem přeji, abyste vykročili do nového školního roku tou správnou nohou, měli spoustu úspěchů a osladili si trošku ten poslední den prázdnin, pokud nejste někde u vody, nebo na intrech :) Kapitola s názvem Vpád do reality je taková mezikapitola dělící minulost a přítomnost ... v dalších kapitolách se budeme věnovat jen přítomnosti, nanejvýš se ve snech a vzpomínkách vrátíme o pár týdnů zpět do Malfoyova sklepení ... příjemné, ještě prázdninové, čtení :) Ginny



7. kapitola - Vpád do reality


,,Severusi?" zašeptala, ,,jak jsi se sem dostal?"
,,Bylo to těžké, ale na ministerstvu už je dostatečně dost vlivných lidí."
,,Brzo ho Voldemort obsadí, že?"
,,Hermiono, brzy t
ě už ani vidět nebudu moct."
,,Proč jsi přišel?"
,,Musel jsem tě vidět."
,,Chyběl jsi mi."
,,Nevěděl jsem, jestli tu budeš. Pán chce vědět, kdy se bude přemisťovat Potter. S Brumbálem už ladíme co se dá"
,,S Brumbálem?" zeptala se šokovaně.
,,Voldemort mě dosadil do Bradavic jako ředitele."
,,Už má Bradavice? Jaktože o tom nikdo neví?"
,,Věštec to drží pod pokličkou, až se Voldemort dostane na ministerstvo, bude to vědět i veřejnost."
,,Aspoň se škola nedostane do špatných rukou."
Nechápavě se na ní podíval.
,,My se s Harrym ani do školy nevrátíme, to víš. Ale bude tam Ginny, Neville a ostatní ... budou potřebovat abys jim pomohl."
,,Nebudu moc nápomocný."
,,Budeš víc než nic."
,,To je možné."
,,Pomůžeš mi s něčím?"
,,S čím?"
,,Potřebuju naše ochránit ... chtěla jsem jim pozměnit paměť, ale bojím se, že jim ublížím."
,,Pomůžu ti."
,,Děkuji" zašeptal a šla vzbudit své rodiče.
Severus zabezpečil krb a políbil jí, víc si dovolit nemohli.
Vzala své věci a přemístila se kus od Doupěte. Severus se musel přemístit někam jinam, každý měli své povinnosti ... Potom se už neviděli.


"Jste v pořádku?" zeptal se Sebastian.
"Ano." Zamumlala stále zmatená Hermiona.
"Zdálo se Vám něco špatného?"
"Ani ne, jen … jen to, jak jsem se loučila se Severusem. Pak už jsem ho neviděla. Až tady."
"Bratr teď nemá čas, slečno. Pokud souhlasíte, změřím Vám teplotu, ano?"
Hermiona kývla.
Severusův bratr byl mladší a docela hezký. Měl černé vlasy, ale na rozdíl od bratra je měl sestřihané a rozcuchané, skoro jako Harry. Jeho oči byly ale modré jako moře a šlo z nich tolik tepla a radosti … Jako kdyby tu radost vzal ze Severusových očí, kde chyběla a vzal si jí jen pro sebe, ale i přesto vypadal tak mile a uvolněně. Jak hermiona mohla vidět, byl to velmi pohledný muž s jiskrou.
"Teplotu až nemáte. Bratr měl pravdu, že po tom lektvaru poleví. Jestli se cítíte líp, ve skříni najdete oblečení a můžete vylézt z téhle kobky, které můj bratr říká pokoj. Koupelnu máte hned vedle pokoje na chodbě." Usmál se na ní a odešel. Hermiona zůstala v pokoji sama. Rozhlédla se. Pokoj byl malý, kromě postele a skříně se sem už vešel jen malý stolek a křeslo. Malé okno se závěsem a koberec na podlaze. Sebastian ale pravdu neměl. Kobka vypadal podstatně hůř.


Hermiona vykoukla na chodbu z koupelny a zaposlouchala se do ticha. Ticho to tedy bylo jen chvíli, po chvilince uslyšela hlasy z dolního patra domu. Scházela potichu po schodech a poslouchala rozhovor dvou mužů. Jejich hlasy poznala ihned. Byly tak podobné a při tom … odlišné. Jeden, který patřil Sebastianovi, byl rozčílený a ten Severusův byl klidný a monotóní. Nakoukla do místnosti, která sloužila nejspíš jako obývací pokoj. Kolem stěny se táhla obrovská knihovna. Knihovna nebyla jen na dvou místech u stěny a to tam, kde se nacházel krb a okno. Okno bylo překryto závěsem a u krbu byla dvě křesla, jeden stolek a na zemi starý koberec. Na krbové římse byly různé předměty, u kterých by se Hermiona ráda pozastavila, ovšem nyní jí zajímal rozhovor dvou bratrů.
"Nebudu se tu s tebou hádat, Sebastiane! Jsou to mé a jen mé záležitosti, které je potřeba vyřídit."
"V pokoji po matce ti spí nádherní dívka, která tě nejspíš považuje za svého přítele a ty nejsi schopný za ní jít a říct jí, že …" Zakřičel Sebastian a zmlkl, když si všiml Hermiony ve dveřích. Severus vypadal jako po ledové sprše, tohle si dovolit někdo jiný, byl by už natahován, nebo mučen. Severus se však jen nadechl a odvrátil pohled od Sebastiana a … uviděl pohled těch hnědých očí, které ho probodávaly.
Hermiona se chtěla nadechnout k omluvě, ale Severus jen kolem ní prošel a nevěnoval ani jednomu pozornost. Po pár vteřinách, když se Hermiona nadechla, aby alespoň cítila něco z toho muže, který jí igonoroval a aby si zapamatovala alespoň jeho něžný a nejspíš nechtěný dotek jeho ruky o tu její, slyšela bouchnutí domovních dveří.
"Omlouvám se, že jsem poslouchala, já …" začala Hermiona a Sebastian jen mávl rukou a ukázal na křeslo u krbu, posadil se do vedlejšího a promnul si spánky svými prsty … vypadal tak … přemýšlivě jako Severus. Hermiona se posadila do křesla vedle. Věděl, že vypadá úplně stejně jako Severus, když ho něco trápí?
"Vy se neomlouvejte, slečno. Omlouvat by se měl jen a jen můj bratr za to, jak se k Vám poslední dobu chová, nebo spíš nechová. Jsem na něj tak naštvaný!"
"Ignoruje mě." Zamumla Hermiona.
"To bez pochyby."
"Možná se mu hnusí to co … co se mi stalo."
"Na to nemyslete. Můj bratr je sice povýšený parchant a jedná bezcitně, ale měla jste ho vidět, když jste byla v komatu. Nevím, co ho vede k tomuhle chování, ale rozhodně není zhnusen."
"Tak proč …"
"Proč Vás ignoruje? Proč ignoruje mě a celý kouzelnický i nekouzelnický svět?" Sebastian se ušklíbl. "To kdybych věděl, dostal bych Nobelovu cenu, slečno."
"Nikdy neříkal, že má bratra." Zamumlala Hermiona, aby zamluvila předchozí téma … stejně si myslela své. Severus už jí nechtěl, tedy pokud jí někdy vůbec chtěl. Ale teď … teď už ne.
"Severus o sobě nemluví. Natož o mě. Stejně tak já nemluvím o něm."
"Ale on … říkal mi o matce, i o otci, ale o Vás …"
"se nezmínil." Dokončil Sebastian její větu. "Narodil jsem se, když bylo Severusi osm let. Moc si na něj nepamatuji. Když jsem začal vnímat svět, viděl jsem ho jen o prázdninách. Potom, co naše matka zemřela, jsem ho už neviděl vůbec. Bylo mi deset a jemu osmnáct. Odešel od nás."
"Bradavice pro Vás byly požehnáním, že?"
"Nepoznal jsem je, slečno. Poté, co od nás Severus odešel začal otec … Pil i předtím, víte? Mlátil mou matku a Severuse. Mlátil je proto, jací jsou. Na mě ruku nevztáhl, chtěl mě vychovat po mudlovsku. To se ale zlomilo. Když Severus odešel a matka zemřela, přestal pít. Jako kdyby se zbavil zátěže a byl volný. Nikdy jí neodpustil, že mu nic neřekla a vždy si nad jejím hrobem odplivl. Jenže o prázdninách … přišel mi dopis a on … Začal znovu pít, mlátil mě a řekl, že to ze mě dostane, že mu ještě poděkuji." Sebastian se ušklíbl a zavřel oči.
"Zabránil Vám v tom? Odjet do Bradavic?"
"Celé září dělal, že mám spalničky a nemůžu ani do mudlovské školy. Vzal si volno z fabriky, kde ho už stejně chtěli vyhodit a držel mě násilím doma. Věděla jste, že když se 1.září nedostavíte do školy, tak z Vás opadne vyjímečnost? Už jsem se prostě necítil být … vyjímečným. Přišlo mi, jako kdybych vše ztratil a už nebyl nikým."
"Ale … to Vás držel doma pořád?"
"Ne. Na konci měsíce dal výpověď a živil nás jen z podpory. Já studoval v mudlovském světe a on si mě hlídal. Někdy se opil a bil mě. Viděl ve mě Severuse a … pak se mi podíval do očí a poznal, že jsem jeho syn. Severuse totiž odmítal přijmout za svého. Začal mě stříhat a vychovávat po svém."
"To jsem nevěděla, já …"
"Nemohla jste to vědět. Zemřel až v mých sedmnácti letech. Severus přišel sem a zůstal tu. Řekl, že se o mě postará. Pomáhal mi platit účty a studium. V devatenácti jsem odešel já. Chtěl jsem zapomenout."
"Severus Vám připomínal otce."
"Přesně … Věděl jsem, že by mě bratr nikdy neuhodil, nic by mi neudělal, jenže …"
"Vrátil jste se."
"Severus mi psal, že se můžu vrátit, jestli mi chybí rodina. Že zrekonstruoval dům a že … že bychom měli držet pohromadě jako rodina. Vrátil jsem se."
"Říkáte, že jste nechodil do Bradavic, ale …"
"Severus mě učil. Dokážu namíchat pár lektvarů a něco z nich umím i nazpaměť. Kouzlit mi nejde, pokud to v sobě nemáte od mala … je mi přes třicet, slečno. Už se nenaučím vše, ale bratrovi pomáhám."
"Rodina by měla držet pospolu."
"To by měla. Smím se zeptat? I když to bude … osobní?"
"Já se Vás také ptala a odpověděl jste."
"Vaše rodina?"
"Jsou živí a zdraví."
"Můžeme je kontaktovat, pokud chcete."
"Jste milý, Sebastiane. Ale to nepůjde, nepamatují si mě." Řekla a podívala se na Sebastiana. Ten jí pohled opětoval s nechápavým výrazem v očích. Hermiona mu tedy řekla vše, co se tehdy o prázdninách stalo a proč si její rodiče už nikdy na svou dceru nevzpomenou …


Hermiona se se Sebastienam velmi dobře bavila. Dokázal jí pochopit a pomoci. Zrovna se něčemu smála a skoro už zapomněla, jaké události jí sem dostaly, když se otevřely dveře pokoje.
Hermiona až moc neochotně vpadla zpět do reality a podívala se do Severusových očí.
"Vidím, že se velmi dobře bavíte, ale byl jsem na Ústředí. Chtěli by tě vidět, Hermiono."
Ta přikývla a proklouzla kolem něj.
"Počkej na mne u dveří."
Byl to rozkaz a ona ho poslechla, nechtěla se s ním hádat, že není jeho majetek. Neměla náladu se dohadovat s tímhle sarkasticikým bastardem, který si snad vůbec nevzpomněl na to, že tohle mají za sebou! Že už dávno jí přestal rozkazovat a choval se k ní … jinak!
"Nevrátíš se s ní." Konstatoval Sebastian, když se na Severuse podíval.
"Bude to tak lepší."
Severus se otočil a chtěl jít za Hermionou, když ho zarazila Sebastianovi otázka.
"Pro koho lepší, Severusi?"
Neodpověděl a odešel z pokoje. Sebastian zakroutil hlavou a nevěřícně koukal ke dveřím. On se nepodobal otci, on byl snad ještě horší!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erela Erela | Web | 31. srpna 2011 v 19:48 | Reagovat

Začíná to být vážně zajímavé :-)

2 Samantha Samantha | 2. září 2011 v 17:17 | Reagovat

Jeej, tak to je moc. Že by se nám Hermiona zakoukala do Sevastiana? =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama